Co to vlastně je bezpodmínečná láska?

Co je to bezpodmínečná láska? A jak ji můžeme skutečně prožít?

Co to vlastně znamená – bezpodmínečná láska? Existuje vůbec? Zažila jsem ji někdy?

Na tuhle otázku se mě zeptala kolegyně na tantra festivalu po nádherné přednášce na toto téma. A začala jsem nad tím přemýšlet.

Bezpodmínečnou lásku cítím ke své dceři. Možná jsem ji zažila i v hluboké meditaci, kdy jsem se naprosto rozplynula ve všem, co existuje. Možná jsem se jí dotkla pod vlivem šamanských medicín, kdy jsem viděla a cítila nekonečnou jednotu Všehomíra, a s ní i absolutní lásku ke všemu a ke všem.

Ale co bezpodmínečná láska k partnerovi?

Lze ji skutečně zažít, cítit, žít?

Osho na toto téma mnoho napsal. Ezoteričtí psychologové, tantričtí mistři i duchovní učitelé o tom vedou nekonečné debaty. Ale jak na to?

Jak se vyhnout žárlivosti, manipulaci, touze vlastnit, když jsme jako lidé tak silně naprogramovaní hledat lásku jako něco, co nám má dát pocit úplnosti? Jak se dostat z nekonečných projekcí, kdy nám partner jen zrcadlí naše vlastní bolesti, nejistoty a strachy? Jak dokázat milovat druhého bez očekávání?

Jak bezpodmínečnou lásku zažít?

Kolikrát jsme už slyšeli:

? „Miluj sebe a budeš milovat ostatní bez podmínek.“
? „Přijímej se.“
? „Žij v přítomném okamžiku a budeš osvícen.“
? „Dýchej, prožívej, buď šťastný, buď vědomý.“
? „Osvoboď se od ega a láska přijde sama.“

A přesto… pořád stojíme na místě. A hledáme něco, co se neustále zdá být mimo náš dosah. A tak se ptám: Vede k bezpodmínečné lásce to, že se ji snažíme pochopit? Je k tomu nutné zamilování? Potřebujeme k tomu dvojplamen, duchovní dvojče, někoho „vyvoleného“?

Říkám: Ne. Nemyslím si, že k tomu vůbec něco potřebujeme.

Co když je to jednodušší, než si myslíme. Mám pocit, že k poznání bezpodmínečné lásky stačí okamžik. Záblesk. Stav duše. Je to píchnutí u srdce. Najednou to víš.

Víš, že toho člověka miluješ navždy. Bez omezení času, prostoru, ega. A nemusí to znamenat být s ním navždy. Nemusí to znamenat budovat s ním vztah, vodit se za ruce, budovat s ním společný život. Může to znamenat jen to, že je navždy v tvém srdci. A i když odejde, odpustíš mu. A i když tě to bude bolet, nebudeš ho vlastnit.

Možná s ním zůstaneš, ale nebudeš trpět, když bude milovat někoho jiného. Nebudeš ho chtít měnit, protože je dokonalý takový, jaký je. Nebudeš pochybovat, protože věříš sobě. A víš co? Nebudeš se na to ani ptát. Protože když bezpodmínečná láska přijde, prostě je.

Co pro to nemůžeme udělat?

❣️ Přestat si myslet, že lásku dostáváme. Láska se dává. A ona se vrací.
❣️ Přestat lpět na tom, jak má láska vypadat.
❣️ Dovolit lidem být tím, kým skutečně jsou.
❣️ Přestat se bát bolesti. Láska někdy bolí, ale tak to někdy bývá.
❣️ Dovolit si milovat i v okamžiku, kdy necítíme opětovanou lásku.
❣️ Nezaměňovat lásku za touhu, vášeň, závislost, potřebu někam patřit.
❣️ Milovat ne proto, že nám někdo něco dává, ale proto, že my sami jsme láskou.

A možná… možná se bezpodmínečná lásku nemusíme hledat. Možná nemusíme usilovat o to, abychom milovali byli neustále. Možná stačí jen vědět, že jsme ji alespoň jednou pocítili. A že jsme se díky partnerovi – nebo možná díky životu samotnému – na chvíli stali bezpodmínečnou láskou.

Tohle je dar. Zázrak. Tak ať ji všichni aspoň na okamžik zažijeme.

Bezpodmínečná láska není něco, čeho se musíme snažit dosáhnout. Je to stav bytí. Je to přijetí všeho tak, jak to je. Je to důvěra v to, že všechno má svůj řád a smysl.

Možná ji nelze udržet trvale, protože jsme lidé. Protože máme ego. Protože jsme zranění. Ale možná o to nejde. Možná stačí chvíle, kdy ji zažijeme – a ty chvíle nám připomenou, že láska tu vždycky je. Ne někde venku. Je Uvnitř nás.

Jakými jinými způsoby ji můžeme procítit?

Jednou jsem prožila opravdu hlubokou čistou lásku, v přítomnosti nehmotných „vesmírných bratrů“ . Možná to byl dotek něčeho, co přesahuje lidské chápání. Možná to byl okamžik, kdy jsem nebyla myslí, ale čistým vědomím, čistým srdcem, součástí nekonečna.

Zažila jsem ji v přírodě. Když jsem seděla v tichu mezi stromy, dýchala a jen byla. Tam, kde se nic nemusí a všechno prostě je. Strom prostě miluje. Pes prostě miluje. Nemají podmínky. Nepřemýšlejí, jestli je to správné. Prostě cítí. A my, když dokážeme vypnout mysl, se k tomu můžeme alespoň přiblížit.

Zažila jsem to ve chvílích naprostého klidu, kdy jsem byla jen „tady a teď“. Ve chvílích, kdy jsem neměla potřebu nic hodnotit, nic analyzovat, nic si dokazovat.

Zažila jsem to v přítomnosti lidí, kteří neměli žádná očekávání. Jen jsme spolu byli – bez rolí, bez masek, bez strachu, že něco není dost.

A možná jsem to zažila i někde hluboko ve snech. V okamžicích, kdy už nezůstalo nic než čisté světlo.

Myslím, že bezpodmínečná láska je stav bytí, ke kterému se občas přiblížíme. Je to dar, který někdy přijde nečekaně – skrze dítě, skrze zvíře, skrze meditaci, skrze dotek něčeho vyššího. A můžeme ho buď přijmout, nebo ho začít rozebírat, pochybovat o něm, analyzovat ho – a tím ho ztratit.

Možná je to tak jednoduché: Dovolit si ji cítit.

A možná nemusíme vědět, co to je. Stačí ji prostě zažít.

A kdo ji prožil, už na ni nikdy nezapomene!